Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Angažovanost Spojených států na Blízkém východě, nutnost nebo problém?

15. 05. 2017 12:51:33
Naděje na řešení krize na Blízkém východě se mnohdy vkládají do rukou světových velmocí, které mají na uklidnění situace svůj významný zájem.

Blízký východ, oblast východního středomoří a v závislosti na definici i přilehlých oblastí, dělá mnoho let vrásky na čele nejenom státníkům z celého světa, ale v podstatě komukoliv komu není lhostejné lidské utrpení. To, že region v současnosti prochází závažnou krizí, je evidentní. Blízký východ je zmítán několika válkami, mírové řešení je v nedohlednu, statisíce mrtvých provází exodus části obyvatelstva za lepším životem do okolí. Události, které dalo do pohybu arabské jaro koncem roku 2010 nedávají moc pozitivních výhledů do budoucna. Mír se nejspíš na Blízký východ nevrátí po celou generaci. Naděje na řešení situace se mnohdy vkládají do rukou světových velmocí, které mají na uklidnění situace také svůj významný zájem.

Spojené státy se svým pověstným statutem „světového četníka“ představují ve většině případů první možnost, na koho se v případě krize v podobě válečného konfliktu obrátit. Američané nepochybně disponují dostatečnou ekonomickou i vojenskou silou, aby jakýkoliv potenciální konflikt dokázaly zvrátit požadovaným směrem. Přesto se může při hlubší úvaze zdát, že je to příliš jednoduché a krátkozraké řešení situace, která má mnoho zainteresovaných stran a pohledů na věc. Tou současná krize na Blízkém východě rozhodně je. Objevují se hlasy volající po větší angažovanosti Spojených států i hlasy bránící se tomuto způsobu řešení.

Argumenty odpůrců přílišné americké angažovanosti poukazují na neúspěchy Spojených států v oblasti Blízkého východu za poslední dvě desetiletí, zejména během válek v Afghánistánu (2001-2014) a v Iráku (2003-2011). Oba konflikty skončily stažením amerických sil. Vedle masivních nákladů a ztrát lidských životů, je jako hlavní negativní důsledek těchto válečných konfliktů prezentována celková destabilizace obou zemí. Zejména v Iráku, kde mocenské vakuum vzniklé po odchodu většiny amerických jednotek vyplnil samozvaný Islámský stát. Tyto zkušenosti ukazují neschopnost Američanů prosadit v regionu svou dlouhodobou strategii směřující k postupné demokratizaci těchto arabských zemí. Henry Kissinger ve své knize Uspořádání světa tvrdí, že v případě Afghánistánu se s ohromující dávkou idealismu mělo za to, že projekt je srovnatelný s budováním demokracie v Německu a Japonsku po druhé světové válce. Tradiční Afghánistán nebyl státem v konvenčním smyslu slova, ale spíše geografickým územím, jež se nikdy neocitlo pod správou jediného centra. Působení demokratické centrální vlády vyžadovalo radikální odklon od dosavadní afghánské historie a celý proces byl od začátku odsouzen k neúspěchu.

Spojené státy se také účastní bojů na Blízkém východě v rámci mezinárodních koalic (např. boj proti Islámskému státu), vysíláním svých vojenských odborníků (občanská válka v Sýrii) nebo podporují v boji stranu, ve které působí jejich spojenci (intervence v Jemenu). Přímé zásahy do konfliktů byly omezeny za vlády demokratického prezidenta Baracka Obamy, který tvrdil že není možné násilně vnutit pořádek oblasti zvenčí. Tomuto postoji nejspíš značně napomohlo fiasko vojenské intervence v Libyi z roku 2011. Jak později přiznaly zúčastněné strany (a jak naznačilo provedení vojenské akce) cílem bylo vojensky podpořit povstalce proti režimu Muammara Kaddáfího. Režim se zhroutil, ale země upadla do chaosu, jehož následky jsou mnohonásobně horší, než autokratická Kaddáfího vláda. Kromě několika dílčích úspěchů americké vojenské angažovanosti na Blízkém východě z posledních let (například zabití Usámy bin Ládina nebo letecká podpora v boji s tzv. Islámským státem), se v tomto směru nedá mluvit o úspěšné americké politice.

Západní tradice chápe demokracii jako ideální společenské uspořádání. Spojené státy se stylizují do role lídra západního světa, k čemu nepochybně patří podpora demokratického zřízení v jiných zemích. Až dosud nemohl žádný americký prezident, který by nectil tuto základní osu americké zahraniční politiky, počítat s podporou amerického lidu. Arabské jaro, které se zpočátku jevilo jako vzpoura mladé liberální a demokratické generace proti zažitým autokratickým systémům, vytvořilo postupem času pro Spojené státy mnoho problémů. Jak ukázala zmiňovaná intervence v Libyi, nelze jednoduše podpořit povstalce a doufat, že se společnost po vítězství liberálů nějak o sebe postará. Pro mnoho arabských zemí by to představovalo bezprecedentní situaci. Záhy se ukázala nemožnost vytvoření a fungování institucí, které jsou pro demokracii nezbytné.

Vleklá krize blízkovýchodního regionu ale nějak zásadně nemění základní americké zájmy v této oblasti. Boj s terorismem je nutný, protože násilí se může jednoduše přelít i do ostatních zemí a společnost by v tom případě musela čelit četnějším a závažnějším útokům, než jsou akce tzv. „osamělých vlků“ z posledních let. Vedle obhajoby svobody a demokracie, patří k esenciálním složkám americké zahraniční politiky také boj za lidská práva. Ty jsou ve vojenských konfliktech odsouvány na vedlejší kolej. Pak je tady samozřejmě ropa a bohatá ložiska v oblasti Perského zálivu. I když díky metodě hydraulického štěpení (tzv. „frakování“) se Spojené státy staly jedním z hlavních světových producentů ropy (během desetiletí by měl severoamerický kontinent produkovat tolik ropy kolik spotřebuje), Blízký východ má stále významný podíl na vytváření cen ropy. Ani případná soběstačnost neubrání Spojené státy před otřesy na mezinárodních trzích, je proto v jejich zájmu aby nic nestálo v cestě těžbě v oblasti Perského zálivu. Dalším důležitým úkolem Spojených států je zabránit nukleární proliferaci. Vlastnictví jaderných zbraní problematickými zeměmi a režimy by mohlo mít pro svět katastrofální následky. Zde je nutné ocenit americké diplomatické úsilí, které vedlo k dohodě s Íránem, teokratickou zemí s ideologií, jež stojí na odporu k západní civilizaci. Role současných Spojených států ve světě se dá chápat podobně, jako role Britského impéria zhruba do poloviny 20. století. Jako dominantní ekonomická a vojenská síla působí v mnoha částech světa jako vyvažovací element, zabraňuje vzniku problémových lokálních hegemonů a udržuje mocenskou rovnováhu.

Autor: Marek Tomanka | pondělí 15.5.2017 12:51 | karma článku: 9.46 | přečteno: 193x

Další články blogera

Marek Tomanka

Náhled do blízké budoucnosti

Nejpravděpodobnějším vítězem říjnových parlamentních voleb je stále hnutí ANO Andreje Babiše. Pokud prosadí mnohokrát avizované "řízení státu jako firmy", Českou republiku čekají složité časy.

22.9.2017 v 15:56 | Karma článku: 17.38 | Přečteno: 440 | Diskuse

Marek Tomanka

Co když jsme v kauze Babišových odposlechů úplně vedle?

Byla dostatečně prokázána autenticita nahrávek ministra financí Babiše, které se objevily na anonymním twitterovém účtu se jménem Julius Šuman? Co se stane až na odhalenibabise.cz vyprší čas?

16.5.2017 v 13:05 | Karma článku: 15.87 | Přečteno: 1602 | Diskuse

Marek Tomanka

Ten, který ví víc

Budoucí americký prezident Donald Trump prohlásil, že za hackerskými útoky na americkou Demokratickou stranu během předvolební kampaně nemusí být Rusko. Podle svých slov ví o incidentu víc než ostatní. Prozradí nám to prý později.

3.1.2017 v 10:59 | Karma článku: 8.95 | Přečteno: 476 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jaroslav Míth

Bože! Dědičný hřích už není je křesťanský, ale i postkomunistický

Nově místo teologů přichází s dědičným hříchem pokrokáři, v jejich pojetí je tím dědičným hříchem naše poznamenání komunismem.

24.10.2017 v 9:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 18 | Diskuse

Michal Vimmer

Zaorálkův duch doby

Ministr zahraničí a "volební lídr" ČSSD vyjevil, proč strana pod jeho vedením dopadla tak jak dopadla. Nemůže za to přítel Chovanec, ani kamarád Sobotka, snad ani oligarcha Babiš, i když ten samozřejmě v prvé řadě. Takže kdo ?

24.10.2017 v 8:30 | Karma článku: 9.20 | Přečteno: 278 | Diskuse

Karel Januška

Výsledky voleb

Máme téměř třicet let od sametové revoluce. Každá vláda vznikla z demokratických voleb. Poznají to občané?

24.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 165 |

Jan Bartoň

Existují ti, co kazí volby?

SPD je podle ČT fašistická strana. A co další politici, kteří odmítají politiku EU jako například Václav Klaus. Ten získal v ODS nejvíce preferenčních hlasů. Je to také fašista?

24.10.2017 v 8:01 | Karma článku: 18.72 | Přečteno: 365 | Diskuse

Martin Braun

Dobrých zpráv není nikdy dosti

Zatímco Česko se ještě plně nevzpamatovalo z volebního masakru, a faktu, že vládu bude sestavovat nejen obviněný z dotačních podvodů ale z příslušnosti k Stb, tady mám na mysli tu slušnou část Čechů a Moravanů.

24.10.2017 v 6:04 | Karma článku: 7.99 | Přečteno: 389 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 569

Wannabe novinář, knihomol, televizní maniak, ekonomický migrant.

Twitter: @mareek_t

ČSFD: MarekT.

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.